Historie

Na místě dnešního Hotelu Biograf stával kdysi jeden z prvních stálých kinematografů v Písku. Vybudoval jej zde Karel Malkus, rodák z Protivína, když získal v roce 1910 licenci na provoz kinematografu pro celé Čechy. Nejprve jezdil po "štacích" a své vybavení vozil v maringotce tažené koňmi. Jeho podnik nesl hrdý název "The Royal Biograf". V roce 1911 se rozhodl usadit v Písku a zřídil zde první stálé kino v hostinci "U Tří ostrostřelců". Později provozoval "letní" kino v zahradě hostince "Na Štychu", ale stěhoval se také na další místa, do městského divadla, do sokolovny a od roku 1913 působil ve dvoraně oblíbeného hotelu "U Zlatého kola" na Alšově náměstí, kde se v té době ještě odbývala většina prominentních píseckých plesů.

O kinematografická představení byl samozřejmě velký zájem, ale našli se mravokárci, kterým se moderní technika příliš nelíbila: "…místní podnikatel pan Malkus z větší části předvádí obrazy sensační, tedy kasovní, a to se nám nelíbí po stránce výchovné a vzdělávací z toho důvodu, že tu předváděny jsou vnímavé duši dětské ( to jsou nejhlavnější diváci), často nemožné i nevkusné nevtipnosti, detektivní a velmi vzrušující sceny lupičské a mnohdy i pikantérie" - tak psal kdosi v píseckém týdeníku Otavan na počátku prosince 1911. Přesto se Malkusův biograf zdárně rozvíjel a majitel dokonce začal uvažovat o koupi drahého zařízení, umožňujícího promítání mluvených filmů. Do té doby produkci němého filmu provázela živá hudba, většinou však jen křaplavý gramofon. Ovšem pan Malkus přišel s nápadem, který jeho představením přidal na autenticitě: vedle projekčního plátna za rozsáhlou plachtou skryl výrobnu akustických jevů. Umyvadlo naplněné střepy uváděli jeho pomocníci do pohybu, když se na plátně řítil dům, plechovky s oblázky vykonaly svou úlohu, když cválali koně, a při častých střelách v prostředí divokého západu se za plátnem horlivě švihalo rákoskou do žíněnky...

První republika

Slibný rozvoj Malkusova podniku zastavila až první světová válka. 1. dubna 1915 Karel Malkus narukoval na východní frontu a v bitvě u Lvova se dostal do ruského zajetí. Jeho návrat byl v nedohlednu a manželce Marii, aby zabezpečila čtyři malé děti, nezbylo než pokračovat v živnosti. Najala si operatéra a "U Zlatého kola" promítala dál. Po vzniku republiky se konečně Karel Malkus mohl z Ruska vrátit a ve dnech 14. - 20. února 1919 uvedl ve svém podniku první původní československý film "Beránková královna". Krátce nato však dostal z hotelového sálu výpověď.

Řešením bylo zakoupení domu čp. 124 v Gregorově ulici a jeho adaptace na biograf. Zastavme se krátce u historie tohoto objektu. Stál nedaleko za původními hradbami města. Původně se zde nacházelo hospodářství, od 19.století pošta (filatelisty bude nepochybně zajímat, že se zde 1. června 1850 počaly používat první poštovní známky na našem území). V listopadu roku 1919 začal provádět na Malkusovu objednávku ing. Ladislav Hlaváček adaptace uličního i nádvorního traktu domu čp. 124 na biograf. Po necelém roce byly práce dovedeny do zdárného konce a 19. října 1920 byl biograf s drobnými připomínkami zkolaudován. Vcházelo se do něho z Gregorovy ulice klenutým průjezdem, návštěvník se nejprve ocitl v neveliké hale, kde se po levé straně nacházela šatna a také pokladna. Odtud pokračoval do rozlehlejší čekárny, kde byl v rohu umístěn bufet, který obsluhovala paní Malkusová. Z čekárny byl také vchod na toalety. Sál měl rozměry 24,3 x 9,1 metru, do výšky 8 metrů. V čele sálu byla přímo na zdi namalována projekční stěna, široká necelých šest metrů, první řada stála asi 3,5 m před ní. Mezi zmíněnou stěnou a první řadou bylo do podlahy zahloubené orchestřiště. Ze sálu vedly dva nouzové východy do dvora a žulové schody na galerii, za níž byla projekční kabina s technickým zázemím. V přízemí bylo 23 řad po 13 sedadlech a 3 lóže s 10 křesílky, na galerii se nacházelo 7 řad po 11 sedadlech a 8 lóží s 26 křesílky. Celkem biograf pojal 412 diváků a stal se tak největším kinem té doby v Písku. Sál se vytápěl velkými železnými kamny, osvětlení bylo elektrické a při východech nouzové, napájené z akumulátorů. Podnik v nové budově v Gregorově ulici se již jmenoval "Bio Malkus".

Předválečná historie

Ceny lístků v roce 1920 byly následující: I. místa 4K 50h, II. místa 3K 50h, III. místa 2K 40h, galerie 3K 50h a křeslo v lóži 5 korun. Z prodeje lístků, které musely být městem označeny, odváděl majitel biografu nejen daň státu, ale také městskému úřadu tzv. dávku ze zábav. Malkus se ovšem občas pokoušel městskou dávku obejít tím, že prodával vlastní, neoznačené lístky. Dalším, závažným prohřeškem, tentokrát proti bezpečnosti návštěvníků, bylo, že v případě velkého zájmu o představení přidával řady židlí, jimiž ovšem zaplňoval uličky a zejména únikové cesty. Jindy zase umožnil do biografu vpustit děti na mládeži nepřístupný film. Každou chvilku se taková stížnost objevila prostřednictvím městských strážníků a majiteli kina byla vyměřena pokuta, jež měla být zaplacena ve prospěch pokladny místního chudinského fondu. Zpravidla to bývalo 50 korun, někdy ale i 200K.

Karel Malkus si těmito činy pod sebou podřezával větev a ta se brzy zlomila v podobě zákazu promítání. Na rok 1924 mu sice byla udělena licence - udělovala ji Zemská politická správa na doporučení městské rady - avšak městská rada při jednání doporučila, aby Malkus "…ve větší míře předváděl filmy rázu lidovýchovného a nevyhovoval senzace chtivému obecenstvu předváděním filmů bezcených". Ostatně již několikrát bylo konstatováno na různých úrovních, že Malkusův biograf uvádí méně výchovných filmů pro školní mládež, než konkurenční biograf, jenž se v té době nacházel v budově nynějšího sboru českobratrské církve evangelické na Fügnerově náměstí. Na počátku roku 1924 byl Karel Malkus obviněn spolu s manželkou z trestného činu podvodu (patrně pro krácení daní) a krajský soud ho odsoudil na jeden měsíc vězení, zostřený jedním půstem. Z tohoto důvodu také Zemská správa politická v Praze Malkusovi licenci odejmula. Od té doby se Malkusovi snažili provozovat kino prostřednictvím jiných osob a organizací, které licenci vlastnili, nebo jim prostory přímo pronajímali. V roce 1925 zde otevřela své Bio Invalidů písecká Družina válečných poškozenců, od roku 1927 byl nájemcem biografický odbor písecké Tělovýchovné jednoty Sokol, od roku 1931 zde provozovala Dělnická tělovýchovná jednota Bio-Lido.

Dělnická tělovýchovná jednota byla také poslední, kdo v domě v Gregorově ulici promítal. Karel Malkus se ještě pokusil získat licenci, 15. března 1937 mu tento záměr 18 hlasy z 32 dokonce stvrdilo obecní zastupitelstvo. Jednání však bylo bouřlivé, proti vystoupili všichni tři provozovatelé píseckých kin - Sokola, Orbisu a Koruny a nesmíme zapomenout ani na vojenské kino v kasárnách. Přesto se zastupitelstvo zachovalo nostalgicky - Karel Malkus měl přece jen první stálý kinematograf v Písku. Necelý měsíc po tomto rozhodnutí však Karel Malkus zemřel. Jeho syn, Karel Malkus mladší, se ještě naposledy rozhodl zachránit budovu biografu, zemský úřad však jeho žádosti o licenci 26. ledna 1938 nevyhověl. Bylo to možná i kvůli intervenci Zemského svazu kinematografů v Čechách, který protestoval, že čtvrté kino v Písku by bylo moc. Pozůstalí prodali dům Růženě Mathiáskové, která ze sálu ještě v roce 1938 udělala autoopravnu. Ze dvora nechala do bývalého sálu vybourat široký vjezd a promítací stěnu narušila dvěma okny. V sedmdesátých letech zde byla zřízena opravna pneumatik.

Od minulosti k současnosti

Někdejší Bio Malkus, budovu nesoucí známky těžkých zkoušek souvisejících s necitlivými stavebními úpravami a využitím k opravám automobilů a pneumatik,koupila v roce 2001 písecká stavební firma Casta a.s. O dva roky později dala pokyn k přípravám stavby. Zadání: hotel střední a vyšší třídy se zázemím i pro místní obyvatele a jejich společenský život. Nechť stavba velebí svoji historii, ale je veskrze moderní, s veškerým servisem a komfortem, s příjemným posezením v kavárně, vinárně, restauraci...

Pod vedením architekta Zbyňka Skaly začaly v srpnu roku 2003 projekční práce. První návrhy interiérů budoucího hotelu přinesli architekt Martin Zborník a designerská firma Aleše Havlického. Autoři projektů a zodpovědní statici však doporučili demolici starého, staticky nevyhovujícího, záplatovaného domu a výstavbu nového objektu, ovšem na původním půdorysu s maximální snahou zachování rysů původního průčelí objektu. Vedla je k tomu jednak snaha navázat na "kořeny" založené v minulosti, jednak dispozice domu. Dívá se do ulice jen desetimetrovou fasádou, zato do dvora pokračuje dlouhým profilem. A další specifikum: oč užší, o to vyšší, neboli dům skrývá rozlehlé a pro návštěvníky zajímavě využitelné sklepní prostory, přízemí a překvapivá tři patra. Poslední, podkrovní, má díky prosklené schodišťové šachtě a skoseným stropům osobitou atmosféru. Novostavba byla navržena jako kombinace železobetonových a zděných nosných konstrukcí. Celkově využívá klasických materiálů.

Demoliční práce začaly v Gregorově ulici č.p.124 v lednu roku 2005. Ačkoli trvaly jen tři měsíce, byly nejnáročnější fází stavby. Dům s vlastním popisným číslem byl sice majetkově oddělen od domu sousedního, konstrukčně s ním byl ale spojen - dokonce kdysi býval průchozí i ze staré pošty. Při demolici bylo tedy potřeba postupovat velmi obezřetně. Zatímco jedna část domu se bourala, ve druhé se stále bydlelo.

Další komplikace nastaly při výstavbě. Sousední dům musel být staticky zajištěn proti zřícení, bylo potřeba zesílit jen patnácticentimetrové dělící příčky, oddělit krovy. Uzoulinké čelo domu nedovolovalo přístup těžké technice, znesnadňovalo pohyb strojům a přísun materiálu. Zakládání suterénu čtyři až pět metrů pod terén znamenalo další problém vzhledem k přiléhajícím stavbám. Bylo potřeba vystavět tzv. záporové stěny, které zajišťovaly okolní budovy a terén proti zřícení do stavební jámy. Stavba trvala rok. Od jara roku 2005 do jara 2006.

Čtvrtého května 2006 - začínáme! Hotel Biograf stojí a otevírá svých šestadvacet pokojů, kavárnu, restauraci, vinárnu, konferenční místnost, salonek, wellness centrum, tourist a business point atd. jako štědrou náruč. Zakládá si na vynikajících službách, skvělé kuchyni, ale i na nadhodnotě, jakou je genius loci - duch místa, na kterém stával jeden z nejstarších stálých kinematografů ve starobylém Písku. Této tradici vzdává hold už v samotném názvu. Nechce však zůstat jen u toho. Chce hostit filmové osobnosti a promítat jejich filmy. Touží zprostředkovávat setkání tvůrců s kultivovaným píseckým publikem. Má v úmyslu stát se příjemným zastavením v čase i prostoru. Potěšením, na které si vzpomenete. Potěšením ze zážitku...

Dějiny zpracoval: PhDr. Jiří Prášek