Předválečná historie

Ceny lístků v roce 1920 byly následující: I. místa 4K 50h, II. místa 3K 50h, III. místa 2K 40h, galerie 3K 50h a křeslo v lóži 5 korun. Z prodeje lístků, které musely být městem označeny, odváděl majitel biografu nejen daň státu, ale také městskému úřadu tzv. dávku ze zábav. Malkus se ovšem občas pokoušel městskou dávku obejít tím, že prodával vlastní, neoznačené lístky. Dalším, závažným prohřeškem, tentokrát proti bezpečnosti návštěvníků, bylo, že v případě velkého zájmu o představení přidával řady židlí, jimiž ovšem zaplňoval uličky a zejména únikové cesty. Jindy zase umožnil do biografu vpustit děti na mládeži nepřístupný film. Každou chvilku se taková stížnost objevila prostřednictvím městských strážníků a majiteli kina byla vyměřena pokuta, jež měla být zaplacena ve prospěch pokladny místního chudinského fondu. Zpravidla to bývalo 50 korun, někdy ale i 200K.

Karel Malkus si těmito činy pod sebou podřezával větev a ta se brzy zlomila v podobě zákazu promítání. Na rok 1924 mu sice byla udělena licence - udělovala ji Zemská politická správa na doporučení městské rady - avšak městská rada při jednání doporučila, aby Malkus "…ve větší míře předváděl filmy rázu lidovýchovného a nevyhovoval senzace chtivému obecenstvu předváděním filmů bezcených". Ostatně již několikrát bylo konstatováno na různých úrovních, že Malkusův biograf uvádí méně výchovných filmů pro školní mládež, než konkurenční biograf, jenž se v té době nacházel v budově nynějšího sboru českobratrské církve evangelické na Fügnerově náměstí. Na počátku roku 1924 byl Karel Malkus obviněn spolu s manželkou z trestného činu podvodu (patrně pro krácení daní) a krajský soud ho odsoudil na jeden měsíc vězení, zostřený jedním půstem. Z tohoto důvodu také Zemská správa politická v Praze Malkusovi licenci odejmula. Od té doby se Malkusovi snažili provozovat kino prostřednictvím jiných osob a organizací, které licenci vlastnili, nebo jim prostory přímo pronajímali. V roce 1925 zde otevřela své Bio Invalidů písecká Družina válečných poškozenců, od roku 1927 byl nájemcem biografický odbor písecké Tělovýchovné jednoty Sokol, od roku 1931 zde provozovala Dělnická tělovýchovná jednota Bio-Lido.

Dělnická tělovýchovná jednota byla také poslední, kdo v domě v Gregorově ulici promítal. Karel Malkus se ještě pokusil získat licenci, 15. března 1937 mu tento záměr 18 hlasy z 32 dokonce stvrdilo obecní zastupitelstvo. Jednání však bylo bouřlivé, proti vystoupili všichni tři provozovatelé píseckých kin - Sokola, Orbisu a Koruny a nesmíme zapomenout ani na vojenské kino v kasárnách. Přesto se zastupitelstvo zachovalo nostalgicky - Karel Malkus měl přece jen první stálý kinematograf v Písku. Necelý měsíc po tomto rozhodnutí však Karel Malkus zemřel. Jeho syn, Karel Malkus mladší, se ještě naposledy rozhodl zachránit budovu biografu, zemský úřad však jeho žádosti o licenci 26. ledna 1938 nevyhověl. Bylo to možná i kvůli intervenci Zemského svazu kinematografů v Čechách, který protestoval, že čtvrté kino v Písku by bylo moc. Pozůstalí prodali dům Růženě Mathiáskové, která ze sálu ještě v roce 1938 udělala autoopravnu. Ze dvora nechala do bývalého sálu vybourat široký vjezd a promítací stěnu narušila dvěma okny. V sedmdesátých letech zde byla zřízena opravna pneumatik.

Dnes se Hotel Biograf ke staré historii domu alespoň symbolicky vrací.

Dějiny zpracoval: PhDr. Jiří Prášek